RSS kanály

 
 
 
Uloupené svátk PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Čtvrtek, 02. prosinec 2004

Z knihy P. Piťhy Adventní čas

Adventní věnec

Svět se mění. Někdy skoro k nepoznání. Kdyby dnes přišel do Evropy nějaký zcela věcí neznalý pozorovatel, psal by před Vánocemi do své země nejspíše takto: „Brzo poté, co se odbydou hřbitovní svátky, při nichž staří lidé postávají u hrobů a rozsvěcují na nich svíčky a mladí lidé proběhnou hřbitovy a velmi rychle ometou a ošmrdlají nějaký hrob, vypuknou velké svátky. Jsou to svátky obchodních domů. Lidé je slaví tím, že do obchodních domů, které navštěvují celý rok, docházejí častěji a nakupují daleko více než jindy. Existuje přitom jakési pořadí toho, co se nakupuje. Myslím, že nejprve se nakupují věci, které lidé obvykle potřebují. Později se již vším zásobení věnují nákupům roztodivných zbytečností. Posléze se jejich zájem přenese na potraviny. Při těchto slavnostech se hrají písně, které se jindy nehrají. Pojednávají o narození jakéhosi dítěte, o pastýřích a dárcích. Matka dítěte se jmenuje Marie a jindy Panna. Někteří staří lidé vyprávějí o tom dítěti neuvěřitelný příběh. Zřejmě si ho pamatují z doby, kdy se dochovalo něco málo zvyklostí jako např. že lidé zdobí své příbytky zlatým, stříbrným i jen zeleným jmelím a pozlacují či postříbřují i jiné suché větve a šišky. O tom pozlacování však nedovedu říct, zda bylo vždycky anebo bylo zavedeno až v nové době, kdy se uctívají peníze, které jsou bohem nové doby. Ve městech je možno tou dobou potkat dosti lidí převlečených za jakéhosi vyrostlého trpaslíka. Je to starý dědek v červených šatech obšitých bílou kožešinou. Na hlavě nosí špičatou červenou čepici, jejíž špice ukončená bílou bambulí je převislá dolů, většinou na ucho. Dědek má rumělkovou tvář, často bambulovitý, trochu blbost věštící nos a neobyčejně mohutné bílé vousy a dlouhé vlasy. V létě je možno jeho malé sošky najít v zahrádkách, kde pak ovšem mívá i jinak obarvený oděv. Tento veleskřet je rovněž zobrazen takřka ve všech obchodních výlohách, kde často z košíku vysypává nebo v něm nese množství pestrobarevně zabalených balíčků. Jeho sochy jsou v obchodních domech v nadživotní velikosti a dokonce se nadpozemsky vznášejí nad nimi. Létací sochy jsou udělány jako plynové balónky. Zpočátku, kdy jsem ještě nevěděl, že jde o sochy, domníval jsem se, že některý z dědků se přejedl hrachu nebo se napil na čerstvé třešně a nyní trpí hrozným nadmutím. Třeba poznamenat, že jde o božstvo vcelku vlídné a s určitým smyslem pro humor. Dětem rozdává bonbony a je možné o něm žertovat, pokud ovšem jinak zachováváte správný náboženský názor, berete všechny jeho příkazy k nákupům a tváříte se vesele, i když vás zrovna bolí zuby. Posledním, co lze na svátcích nákupu popsat je to, že všichni lidé začnou velmi spěchat. Tou dobou se po ulicích chodí o hodně rychleji, ale zároveň, tak jak se blíží konec svátků, což je některý den mezi 21. −23. prosincem, podle toho, kdy je neděle, velmi často se s někým zastavují a přejí mu „hlavně to zdraví". Kdybychom mohli pozorovat města v době této slavnosti z dálky, vypadala by jako rychle a zmateně těkající kolonie hmyzu těsně před příchodem očekávané katastrofy. K této věci se také nejspíše váže obřad blikotání. V oknech domů, ve výkladech a na mnoha stromech, ať už jehličnatých nebo listnatých (tou dobou bez listí), umisťují lidé dlouhé řetězce malých světýlek, která různě zhasínají a opět se rozsvěcují. Je to myslím připomínka pomíjivosti života a upamatování na brzké dohasnutí. Matky taková blikadla ukazují zvláště malým dětem. Protože jsou i jistá shromaždiště zaměřená na slavnosti blikotání, soudím, že tato velmi zbožná společnost se těší na den, kdy budou lidé schopni přejít do posmrtného života v ráji, který, jak pevně věří, bude naplněn pachem spáleného omastku, ve kterém se škvaří.trochu vychládající svařený octový nápoj se skořicí a hřebíčkem. Dalším kýženým rysem ráje, do něhož se vstupuje blikotajícími branami, je dunivý hluk a řev, který zcela vylučuje, aby někdo něco řekl, protože ohluchnete a vnímáte zvuk pouze hmatem jako nápory zvukové vlny. Musím dodat, že po celý rok existují ve všech městech i malých vesnicích svatyně a kapličky kraválu, kde se zvláště od pátku do neděle konají pravidelné bohoslužby hluku. Svátky peněz, utrácení, nadbytku a přejídání jsou nejdelšími svátky zdejší společnosti. O tom, jak pak probíhá petardový svátek alkoholu (na zlomu roku) a po něm trochu smutné svátky zvané: sleva - discount až X %, které probíhají v lednu, napíši ti příště."

 

Každá karikatura má v sobě nějaký osten pravdy. Ostatně právě proto nás může pobavit. Když se nad přečteným dopisem cizince zamyslíme, vzejde nám docela vážná otázka. Není to opravdu tak, že namísto křesťanských svátků, které kdysi překryly starší pohanské slavnosti, nastoupily slavnosti nového náboženství? Nenastoupila nová božstva jako třeba peníze, úspěch, rozkoš? Nebyly vztýčeny nové chrámy pro uctívání těchto bohů? Nepředpisuje nám nové kněžstvo pravidla, která musíme dodržovat, abychom neboť nedeklarované, ale mocné náboženství opravdu začíná překrývat kulturně civilizační vrstvou náš kontinent. Můžeme se tomu usmívat, popř. vysmívat. Můžeme si dělat legraci z toho, jak tvrdé posty jsou novou doktrínou předepisovány pro ty, kdo chtějí být kněžkami kultu těla a módy. Můžeme se usmívat nad tím, jak věřící nového náboženství večer co večer konají mnohahodinové meditační hledění na božstvo televize. Horším zjištěním je, že tato televize určuje správnost, rozhoduje o pravdě, předkládá vzory a nutí nás zachovávat jisté vzorce jednání. Měli bychom se možná více zamyslit, jak se chovat v době, kdy vítězně přichází toto nové vidění světa a je hlásáno všude kolem nás. Plytké a prudérní hovory o pornografických časopisech nás zavádějí od skutečného problému. Tím jsou jiné časopisy. Vezmeme-li do rukou takřka kterýkoli ženský časopis a kterýkoli časopis pro muže, zjistíme, že je tam hlásáno nové náboženství tělesné rozkoše a požitků všeho druhu. Vše, co tomu stojí v cestě, musí být odstraněno, včetně těhotenství, které - přiznejme si to -omezuje sexuální radovánky a následně podvazuje úplnou svobodu v zacházení s časem. Není škoda, že lidé už nejsou krásní, protože usilují nikoli o půvab, ale o to, aby byli sexy? Není ve svých důsledcích nová životní doktrína sebezáhubným počínáním člověka?

Adventní čas, doba, která jako málokterá ukazuje na problém současné doby přechodu do nové fáze vývoje lidské společnosti, je také dobou, kdy bychom se mohli a měli zamyslet nad tím, zda chceme žít anebo jenom užívat, uždibovat rozinky a nic víc.

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.