RSS kanály

 
 
 
Postit se nebo nepostit? PDF Tisk E-mail
Napsal P. Petr Hofírek   
Pátek, 11. únor 2005

Myšlenka k 1. neděli postní/A od Tomáše Špidlíka

Jsou lidé hubení a tlustí. Nezávisí to vždycky na tom, kolik sní, postí-li se nebo ne. Kdosi měl nápad posbírat zprávy o tlustých osobách známých dějin. Primát tam měla španělská Isabella Grassa, která potřebovala každý den švadlenu, aby jí šaty rozstřihla a sešila, protože normální oblékání nefungovalo. Mezi muži vyniká pověstný osvoboditel Vídně od Turků, polský král Sobieski, který prý mnohému statnému valachu zlámal páteř, když si na něj nasedl. Mezi světci byl zavalitějšího vzhledu sv. Tomáš Akvinský. Jsou to zábavné anekdoty, ne vždycky však potěší toho, kdo s potížemi toho druhu musí zápasit.

Víme, že u normálně zdravých lidí patří ukázněnost v jídle k dobré životosprávě. Je to totéž co půst? Máme pro to název „střídmost“, ctnost, která nás vede k tomu, abychom jedli tolik, kolik potřebujeme k životu. Půst je trochu víc. Postí se, kdo si odřekne i z toho, co se považuje za normální stravu. Ale pak je tu problém. Je to oprávněné, užitečné? Vždyť v přírodě si každá rostlinka bere ze solí země a z vláhy tolik, kolik potřebuje, nic víc a nic míň. I o zvířatech se dá těžko říci, že by se postila. Je-li takový všeobecný přírodní zákon, proč by se měl člověk postit? Stačí, aby byl střídmý.

Teoreticky se zdá otázka snadná. Ale prakticky je mnoho potíží. Stanovíme morální pravidlo, že máme jíst, kolik potřebujeme. Ale kolik vlastně člověk potřebuje? Každý jednotlivec dá jinou odpověď. Je také známo, že s růstem blahobytu také rostou tzv. potřeby lidí. Kromě toho vždycky byl a bude ve společnosti nenormální stav, že jedni své potřeby den ze dne zvyšují a vedle nich jsou lidé, kteří doslova hladují. V této situaci se začínají výzvy upřímných lidí k postu.

K postům vybízejí asketická hnutí, jsou předepsány v různých náboženstvích. Také Starý zákon měl vícero postních pravidel pro židy. Zajímavé je, že se křesťané cítili od nich osvobozeni. Patřily k přípravě na příchod Mesiáše. Proto se postili učedníci Jana Křtitele, ne však učedníci Ježíšovi. Proč by se tedy měli postit ti, kdo viděli, že už přišel? Ale přesto se výzva k postu vyskytuje už v prvních kázáních církve. Ostatně to sám Ježíš učedníkům předpověděl, že se i oni postit budou. Vyvinuly se v církvi různé druhy postu podle různých motivů.

V nejstarších homiliích Otců o postu se často vyskytuje téma sociální nespravedlivosti ve světě. Sv. Bazil to vysvětluje takto. Základní pravidlo je to, které jsme stanovili: Každý organismus si má přisvojovat tolik, kolik potřebuje k životu a činnosti. Rostliny a zvířata to dělají instinktivně, podle přirozeného pudu. Člověk to má dělat svobodně a rozumně. Bohužel to tak nedělá. Porušuje rovnováhu přírody. Tak vznikla mezi lidmi situace, kterou sv. Bazil osvětluje přirovnáním. Jeden člověk v divadle okupuje dvě místa a vedle něho je druhý, který stojí na nohou. Je povinen mu jedno místo uvolnit. Táž povinnost platí i pro stravu. Odepřít si ze svého nadbytku pro dobro druhého je zákon přírody, i příkaz evangelia. Jsou to důvody prosté, přesvědčivé, a přece jak je dodnes těžké lidstvo přesvědčit, aby je zachovávalo. Noviny o křiklavých rozdílech často píší, ale to slouží jenom k tomu, aby se lidé pohoršovali nad nespravedlností ve světě. Nevede k tomu, aby se jednotlivci uskromňovali v zájmu druhých.

Čím to je, že je taková necitelnost všeobecná? Jeden z hlavních důvodů je ten, který udávají zastánci postu asketického. Jeho základem je tato úvaha, známá ze spisů Otců: Člověk ztratil pojem o tom, co je a co není skutečná potřeba. Potřeby diktuje sama příroda. Nedostatek vláhy v těle působí žízeň. Hledáme vodu a napijeme se. Je to potřeba. Někdo však se vody nedotýká a hasí pravidelně žízeň vínem. Při každé příležitosti pak cítí skleničku vína jako svou přirozenou potřebu. Návykem se potřeby rozrostly tak, že už jsou daleko od přirozeného požadavku života a stávají se dokonce zdraví škodlivé. Sv. Bazil vyzývá společnost mnichů, které založil k tomuto postnímu řádu: ukázat lidem, že pravé potřeby nejsou tak velké, jak si to představují, že je člověk zdravější a výkonnější, když se navrátí k jídlu podle přírody. Dnes totéž hlásají lékaři. Mají víc úspěchu než Bazil u svých mnichů?

Víme, že tento motiv vedl u indických a i u křesťanských mnichů v Egyptě až k fakírismu. Dnes se nám zdá neuvěřitelné, že by se mohl člověk udržet při životě jenom s tou dávkou stravy, jakou požívali oni. A přece žili často dlouho a ve zdraví. Indové to ilustrují anekdotickým způsobem. Bůh prý urči každému člověku při narození dávku pokrmů, kterou smí sníst. Když to požije dřív, dřív zemře, když s tím šetří, dožije se dlouhého věku. Teoreticky pak se ospravedlňuje půst také rozporem mezi tělem a duchem. Od dob starověku porovnávají tělo a ducha jako dvě misky jedné váhy. Přidáš-li váhy jedné, druhá se stává lehčí. Přidávat tělu znamená zlehčovat ducha. Přirovnání je dualistického původu. Jeho základ, zásadní protiklad mezi hmotou a duchem, nemůžeme přijmout. Ale praktické aplikace potvrzuje rozumná pedagogie: ukázněnost v těle, především v jídle, vede ke svobodě ducha.

Ale po všech těchto rozumných důvodech pro půst se často slyší námitka ve formě žertu: Když se postní kazatel zpotil při dlouhém kázání o postu, je rád, když mu připraví dobrý oběd. Jeden příklad byl ještě názornější. Student teologie dělal doktorskou práci na téma postu u Otců církve. Obhajoba téze dobře vyšla. Uspořádal tedy v restauraci pro profesory a známé „postní večeři“ ke spokojenosti všech. Nepopíráme tím, to co hájíme? Zdravý úsudek nám řekne, že ne. Jídlo slouží potřebám člověka. K těm pak patří nejenom fyziologické udržení tělesných buněk. Společná jídla mají velký vliv na společný život a společný život opotřebuje také společné radosti. Je tedy naprosto přirozené, když oslavíme narozeniny člena rodiny skleničkou dobrého vína, když se vystrojí svatební hostina, večírek po maturitě. To všecko ve správné míře vede k dobrému.

Jak je vidět, zdravé zásady křesťanského postu mají vést k přirozenému životu, nebo jak říkali Otcové církve, k návratu do ráje. Postit se tedy musí každý, má si toho být vědom, ale má to dělat svobodně a rozumně k dobru vlastnímu i k dobru společnosti.

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.