RSS kanály

 
 
 
Myšlenka k evangeliu 2. neděle postní/A od Tomáše Špidlíka PDF Tisk E-mail
Napsal P. Petr Hofírek   
Pátek, 18. únor 2005

Vzpomínám si na jednu cestu v Rumunsku. Jeli jsme z rána autem venkovskou silnicí. Předpokládali jsme, že bude volná. …

Ale na každém kroku jsme museli předjíždět ozdobené vozy s vystrojenými lidmi na nich. Na počátku jsme mysleli, že jde o selskou svatbu. Ale bylo těch svatebčanů příliš mnoho. Nakonec se nám dostalo vysvětlení. Bylo to 6. srpna, svátek proměnění Páně na hoře Tábor. Ten se tu slaví jako svátek klášterů. Vozy skutečně směřovaly k velkému klášteru, kde pak, jak jsme viděli, byla slavnostní bohoslužba na nádvoří s velkou účastí lidu. Byli jsme pak pozváni na oběd, který připravily řeholnice. Byly smažené ryby. Ale i ty byly privilegiem. Svátek spadá do postního období před Nanebevzetím Panny Marie, nesmějí se jíst ani ryby. Svátek Proměnění Páně je však tak velký, že je tu v poledne dispens od postu. U nás svátek 6. srpna mine bez povšimnutí. Evangelium o vidění na hoře Tábor se čte druhou neděli postní. Po zážitku z Rumunska se zdá tuze slavnostní. Jak ji zařadit do kající nálady postní?

Zamysleme se proto nejdříve nad výrazem „proměnění“. Když se něco promění, změní formu. To vyjadřuje i latinský titul transfiguratio, změnění „figury“. Řecky to zní metamorphosis. Když se studenti učili dobře latinsky, čítávaly se na gymnáziu Metamorfózy básníka Ovidia. Jsou to báje, které končí vždycky mytologickou proměnou. Věrní přátelé Kastor a Pollux se promění v souhvězdí na nebí, staří manželé Filemón a Baucis se změní ve dva košaté stromy, atd. Když začali křesťanští autoři vysvětlovat metamorfózu Kristovu na hoře Tábor, bylo jim jasné, že tu nemohlo jít o proměnění tohoto druhu. Kdyby byl Ježíš změnil svou vnější podobu, nebyl by to už on, apoštolové by ho nepoznali.

Co se tedy změnilo? Odpovídají svorně: světlo. Učedníci uviděli mistra v jiném světle. Ale i tomu se musí dobře porozumět. Nemohlo tu jít o nějaký teatrální efekt způsobený reflektory. Bible mluví často o „světle očí“, tj. o schopnosti vidět. Ta se skutečně často mění. My sami to dosvědčujeme, když řekneme například: Dnes to vidím úplně jinak, zkuste na problém pohlédnout jinýma očima! Změnit světlo tedy znamená v této souvislosti získat nový názor na lidi i na události. Tři apoštolové vídávali Krista denně jako člověka, jako proroka pocházejícího z Nazaretu. Na hoře uviděli jasně, že je Syn Boží. Tím se ovšem změnil jejich postoj k němu, viděli ho proměněného.

Změnu v náhledu vyjadřuje i řecký výraz pro pokání. České slovo zní smutně: když slyšíme, že se někdo „kaje“, představujeme si, že pláče. „Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,“ čteme ve známé Březinově básni. Tento smutný náhled na pokání neodpovídá dobře evangeliu. Tam se začíná výzvou: „Čiňte pokání, přiblížilo se nebeské království!“ (Mt 3,2). Po celou dobu Starého zákona očekávali Židé Boží království a teď, když se ohlašuje jeho příchod by měli plakat a být smutní? Hebrejský výraz pro pokání je obrazný: znamená něco podobného, jako když jde někdo po cestě, ale zjistí, že jde špatně, proto se vrátí. Odpovídá tomu tedy česky „obrácení“, „obraťte se“. Řecké slovo pro pokání je nejpřesnější: metanoia znamená změnit myšlení, změnit názor, vidět věci jinak, v jiném světle.

V morálním smyslu napomínali k takovému obrácení starověcí stoikové. Vycházeli ze všeobecné zkušenosti obyčejných lidí, kteří si naříkají, že se mají zle a že je potřeba, aby se udělala náprava. Stejná zkušenost nás však učí, že jsou všechy vnější nápravy jenom dočasné. Chvilku se zdá, že se situace zlepšila, ale potom se upadne do jiných nesnází. Opravdová náprava, říkali stoikové, musí být vnitřní. Nemá smyslu měnit vnější okolnosti, ale náhled na ně. Ten, kdo si nade všecko váží peněz, bude věčně chudý, protože jich bude mít pořád málo. Filosof, který si začal vážit moudrost a pohrdat jměním, má peněz dost. Jsou-li všecky věci jakoby peníze, za které se kupuje život, je potřeba je razit znova, tj. dát jim jinou hodnotu, než měly předtím. Důsledně se to snažili provádět tak zvaní cynikové, kteří vyznávali podobně jako indičtí fakíři: Čím méně potřebuješ, tím jsi spokojenější. O jednom z nich, Diogenovi, se vypravuje, že bydlel v sudu. Šel se na něho podívat i ctižádostivý Alexandr Veliký a milostivě se ho zeptal, může-li pro něho něco udělat. Dostal typicky cynickou odpověď: „Uhnout stranou, protože mně zastiňuješ slunko.“ Alexandra takové vyznání neobrátilo, ale přece jenom uznal, že má hodnotu. Proto prohlásil: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.“ Jinak bychom to asi vyjádřili takto: Kdyby se mně nepodařilo mít všechno, chtěl bych, abych se uměl spokojit s málem.

Křesťanské pokání je jiné. Apoštolům bylo snadné zapomenout na to, co je dole, protože měli vidění na hoře. Bylo tak krásné, že sv. Petr tam chtěl zůstat a už se nevracet. Nebylo to psychologické umění spokojit se s málem, ale nalezení něčeho, co je opravdu cennější než všechno ostatní, co je předmětem naděje. V biblickém slovníku se tomu říká souhrnně: Boží království. Proto je pokání, obrácení a příchod Božího království vlastně totéž. Je to nalezení perly, pro kterou člověk prodá všecko, co má, jenom aby ji získal (srov. Mt 13,46). Neudělá to ovšem ten, kdo se v perlách nevyzná, ošidili by ho.

Jako ve všem jiném i zde je poznání hodnot pravé a klamné, pokání víry a pokání falešná. Zdá se to podivným, ale můžeme to tak vyjádřit: život se skládá z neustálých obrácení. Člověk mění hodnoty jako šaty, Kupují se nové a odhazují se obnošené. Něco se nám líbí a po čase nás to omrzí. I ta možnost stále měnit člověka těší a nakonec omrzí. Mladý rád cestuje, ale nakonec má přece jenom rád stálý domov, kterého si váží ze všeho nejvíce.

Postupné hledání pravých hodnot se jmenuje růst v moudrosti. Naznačuje to i ten řecký výraz pro pokání: metanoia. Primitivní mudrc se vyznačuje tím, že zná mnoho a mnoho věcí, o kterých jiní nevědí. Proto rád vypravuje a mladí ho chodí s oblibou poslouchat. Starořečtí filosofové se snažili o to, aby to, co vidí, také pochopili. Chápání přírody nazvali „fyzikou“. To bylo všeobecným názvem pro přírodní nauku. Ale ve čtvrtém století před Kristem, se začali zabývat „meta-fyzikou“, tj. hlubší pravdou, která je skrytá za fyzikou, pod povrchem toho, co se vidí jenom očima.

Poznání se řekne řecky noia. Je-li pokání metanoia, znamená to, že je to stálé hledání hlubší pravdy, tedy úsilí o pravou moudrost. Zjevení na hoře Tábor nás poučuje, že je to vidění Krista, Božího Syna, který jako slunce nového dne osvěcuje celý vesmír.

Převzato z www.radiovaticana.cz

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.