RSS kanály

 
 
 
Pašije očima lékaře II. PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Pátek, 30. březen 2007

Očima lékaře jsme se dívali na Krista v Getsemanské zahradě a po bičování. Dnes se zahledíme do jeho zmučené tváře a na věnec z trní

Zmučená tvář
 


Všichni evangelisté uvádějí velmi zajímavé celkové lékařské postřehy z Kristova utrpení, zakoušeném na jeho těle a především na hlavě. Apoštol Jan se zmiňuje o chrámovém sluhovi, který zasadil svým obuškem Spasiteli první ránu do tváře před veleknězem Annášem (Jan 18,22). Evangelista Marek uvádí, že židé na Ježíše odsouzeného veleradou „začali plivat, zakrývat tnu tvář, bit ho a říkat mu: ,Hádej!‘ Také služebnici ho políčkovaii“ (Mk 14,65). Rovněž římští vojáci zbičovaného Ježíše „bili rákosem po hlavě, plivali na něj, posměšně před nim klekali na kolena a klaněli se mu „ (Mk 15,19).


Obraz tváře Ukřižovaného vtisknutý do Turinského plátna budí na první pohled vážnou úctu svým klidným výrazem. Neubrání se jí ani prostý člověk, ani umělec, ani lékař. Na tváři se střídají pocity klidné a tiché bolesti, sladkého a jemného smutku, podivuhodně spojené ve výrazu klidu a velebnosti. Oči jsou zavřené, ale nezdá se být mrtev; spíše připomíná spícího, který má každým okamžikem procitnout ze spánku. Žádnému umělci se dosud nikdy nepodařilo vystihnout tak mocný umělecký výraz, ba ani se jím inspirovat. Z této majestátní tváře vyzařuje božství a stále víc sílí přesvědčení, že toto je pravý obraz mrtvého Ježíše Oko lékaře na této tváři vidí i to, co uniká laikovi, uchváceného Kristovou tělesnou krásou. Dlouhými, splývajícími vlasy orámovaný obličej Ukřižovaného dodnes prozrazuje svými rysy velké utrpení a rány, které utrpěl nedlouho před smrtí. Původní soulad a krása obličeje byly jimi značně pozměněny. Než přesto stále z něho vyzařuje podmaňující síla a okouzlující moc. Na otiscích vidíme zřetelné vyboulení nalevo. Ve skutečnosti to odpovídá značně vyvstávající pravé tváři, jakož i silně oteklé bradě zleva, takže i původně uprostřed rozčísnutý vous se více uchýlil na tuto stranu.


Všimneme-li si blíže obličeje, vidíme především, že očnicové oblouky nad oběma přivřenými víčky jsou poněkud zduřeny. Dále vyvstává pravá lícní kost pod pravým horním víčkem, značně oteklým a natrženým. Na pravé tváři nad dobře vyznačenou nosolícní rýhou ukazuje se větši oteklina, způsobená úderem v tato místa. Největší úraz ukazuje dlouhý orientální nos, který je zprava doleva přeražen přesně na rozhraní chrupavčité a kostěné časti. Rovněž se zdá, že jeho levé chřípí je natrženo.


Vcelku viděno pravá strana obličeje je oteklejší a více zraněná, neboť vykazuje typické krevní podlitiny. Tento zduřelý obličej byl zvlášť vpravo zbarven namodrale černým teČkovitým krvácením a znetvořen otokem rtů a víček.


Takto načrtnutý bolestný obraz a otisky na Kristově pohřebním plátně po uvedených zraněních může doplnit jen odborník, který dokáže určit i jejich původ. Všichni se shodují v tom, že většina zranění byla způsobena nelítostným bitím obrácenými pěstmi a že krvavá podlitina na pravé tváři pochází od prudké rány zasazené těžkou holí. Nelze přesně zjistit, kdy k jednotlivým zraněním došlo, neboť celé Kristovo utrpení bylo provázeno bitím. Přesto lze rozeznat rány zasazené Spasiteli od židů Či Římanů, jak se o tom zmiňují evangelia. Před židovským synedriem ztýrali Krista samí soudcové i soudní sluhové; v pretoriu hradu Antonia to byla kohorta římských vojáků, která zbičovanému, hrdlem již propadlému Mesiáši - židovskému králi dala vychutnat celou krutost své vojácké kratochvíle lidských šelem. Židé, farizeové a zákoníci, zvyklí psát zprava do leva své posvátné texty, používali víc levé než pravé ruky. Když udeřili někoho levicí, zasáhli jeho pravou tvář. Opačně Římané, bojující výhradně pravicí, ať mečem či kopím - levicí pouze kryli své tělo štítem - byli zvyklí svým protivníkům zasazovat rány jen pravou rukou a zranit jejich levou tvář. Ukřižovaný byl víc ztýrán před židovskou veleradou, vzhledem k víc poraněné pravé tváři.


Teprve po těchto zjištěních je možno si částečně představit hrůzu skrývající se za strohým líčením evangelií. Apoštol Jan poznamenává o nočním výslechu Krista před židovským veleknězem, že na otázku o svém učení se Ježíš odvolal na svědectví těch, před nimiž veřejně kázal a dodává; „Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál při tom, dal Ježíšovi poliček a řekl: , Tak odpovídáš veleknězi?‘ Ježíš mu odpověděl: .Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ‘? „ (Jan 18,22-23). Zranění probíhalo vpravo nad nosolícní rýhou a vytvořilo trojúhelníkovou zduřeninu na rozhraní horní a prostřední třetiny nosu. Rána byla vedena tvrdou holí přes obličej a zasazena někým, kdo stál napravo od Krista a levičkou jej udeřil.


Matoušovo evangelium dokresluje, co se dělo po soudu v domě velekněze: „Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: Jako prorok nám pověz. Mesiáši, kdo tě udeřil‘?“ (Mt 26,67-68). Lukáš zdůrazňuje, že Ježíšovi před tím zavázali oči (Lk 22,64). Ještě jednou se opakovala podobná scéna, a to na zbičovaném a trním korunovaném Vězni Pilátově: „Pak ho začali pozdravovat: ,Buď zdráv, židovský králi!‘ Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu“, jak zachycuje krutou scénu evangelista Marek (15,18-19).

Věnec z trní
 


Po stručném zaznamenání faktu, že římský prokurátor Pilát dal Ježíše zbičovat, pokračuje evangelista Jan: „ Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do nachově rudého pláště, předstupovali před něj a posměšně provolávali: ,Bud zdráv, židovský králi!‘ a bili ho“ (Jan 19,2-3). Podobně píše i evangelista Matouš a Marek.


Nejde tu však o záležitost tak samozřejmou, jak se zdají na první pohled naznačovat tato slova Římské trestní právo neznalo totiž korunování trním před ukřižováním. Římané nikdy nevsadil před popravou na hlavu ani zajatým králům nebo válečníkům tento posměšný „královský diadém". Nic podobného se nestalo ani při popravách otroků či buřičů. Toto je jediný známý případ a je to opět jeden z pádných důkazů, že postava, pohřbená v Turinském plátně, skutečně mohl být a byl jedině Kristus. V jeho případe ovšem korunování trním má svůj nemalý význam. Tato potupa byla v nějaké souvislosti se soudním řízením nebo vinou popraveného, neboť jinak sotva by vojákům napadla. Ježíš Kristus byl však obžalován proto, že se činí králem. Na Pilátovu otázku: „Tedy ty jsi král?", jasně prohlásil: „Ano, já jsem král!" (Jan 18,37). Z toho důvodu otrlí římští vojáci si s židovským králem-mesiášem ztropili tento krutý žert, zřejmě o své újmě.


Na Turinském plátně je možno sledovat dvojí druh krvácení způsobený korunou upletenou z trní. Především hojný počet krůpějí se zachytil zvláště na skráních na dlouhých vlasech; pak jsou to hadovité praménky krvácení ze žil, patrné v zátylí a velmi výrazné na čele, zvláště na levé tváři, kde je zadrženo obočí. Uprostřed čela však vyniká silnější pramének krve, který vytékal z poraněné frontální žíly. Vytvořil podobu číslovky tři a pak na čele zaschl. Tatc zdánlivá maličkost neujde tomu, kdo je obeznámen s anatomií a krevním oběhem, a odhaluje další neznámý detail Kristova utrpení. Krev stékala po čele přes vrásky, jež se na něm vytvářely prudkým stahováním svalu, způsobeným ostrými bolestmi.


Krvácení způsobené trny vyjevilo však ještě jednu podrobnost, která se vyskytuje především na temeni hlavy. Znamená to, že trnová koruna, vsazená na Ježíšovu hlavu, musela vypadal poněkud jinak, než jak ji po staletí umělci zobrazovali. Nevytvořila pravděpodobně pouze trnový věnec, ale musela pokrývat celou hlavu podobně jako klobouk nebo helma z trní. Také je možné, že na kloboukovitou podložku spletenou z rákosu byl nasazen věnec upletený z trní. Jeho větévky podobné divokému hiohu, musely mít trny dlouhé aspoň 9 cm, neboť pronikly až do hlavy a propichovaly krevní cévy a natrhávaly jejich stěny při pohybech, úderech a tlaku kolmého břevna kříže.

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.