RSS kanály

 
 
 
Pašije očima lékaře V. PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Úterý, 03. duben 2007

Po ráně kopím, mohli Ježíšovi přátelé uložit jeho tělo do hrobu.

Kopím do srdce 

Odsouzenci prodělávali na kříži strašné mučení, než zemřeli. Nakonec i nejotrlejším katanům se to zprotivilo, takže hleděli skoncovat jejich muka. U Římanů se praktikovaly hlavně tři způsoby urychlení skonu na kříži: probodení boku, to jest srdce kopím; nebo přeražení holenních i stehenních kostí s případnou ranou z milosti železným kyjem přes hruď a srdce (tukové vmetky rychle usmrcovaly skrze pravé srdce do plic); posléze udušení kouřem, když se před tím rozdělal pod ukřižovaným oheň.


Evangelista Jan zaznamenává, že „poněvadž byl den přípravy na svátky, požádali židé Piláta, aby ukřižovaným byly zlámány nohy a aby byli sňati, aby těla nezůstala na kříži přes sobotu, neboť tu sobotu byl velký den. Přišli tedy vojáci a zlámali nohy prvnímu i druhému zločincovi, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi a uviděli, že už je mrtev, nezlámali mu nohy, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda" ( Jan 19, 31-34). U obou spolupopravených na Golgotě bylo použito přeražení kostí (crucifragia), aby byla urychlena jejich smrt. Poněvadž zjistili, že Ježíš už je mrtev, zbytečně se nenamáhali s přeražením jeho kostí, ale jeden z vojínů pro každý případ si zjistil jeho skon tím, že mu vrazil kopí do srdce.


Rána do Ježíšova srdce v délce víc než čtyři centimetry a v šíři jednoho a půl centimetru - jak potvrzuje Turinské pohřební plátno - byla vedena odborně rukou zprava. Kopí se svezlo po šestém žebru do hloubky osmi centimetrů, jater se vůbec nedotklo a vrazilo se do pravé srdeční předsíně. Z rány se vyřinulo množství husté krve. Na několika místech plátna to však vypadá, jakoby zároveň vytekla i bezbarvá, čirá tekutina. Obojí na plátně zaschlo a dodnes, ač skutečnost sama je tím dokázána, nebylo možno spolehlivě vysvětlit tento jev z lékařského hlediska. Zvláštní úkaz dosud zůstává pro lékaře těžkým problémem.

Chvatné uložení 

Vystrojit zemřelému co nejdůstojnější pohřeb bývalo v antických dobách jediným slušným odchodem ze světa. Podle římského zvyku měla být těla ukřižovaných ponechána na kříži na pospas dravým ptákům a zvěři a pak vložena do společné šachty. Římské zákony však dovolovaly vydat tělo popraveného k pohřbení, jestliže o ně někdo formálně požádal. Pohřbení Ježíšovo přesně odpovídá těmto legálním předpisům.


Po Ježíšově smrti nastala tedy jeho Matce a přátelům, kteří byli na Golgotě svědky ukřižování, starost s pohřbem. Podle židovských zákonů nesměla být těla popravených ponechána přes noc na kříži. Nadto se kvapem blížil sváteční sobotní den, začínající západem slunce. Židovská tradice dovolovala pohřbít těla popravených, avšak nikoliv do rodinné hrobky, nýbrž do hrobu, kde dosud nikdo nebyl pochován.


Markovo evangelium popisuje Ježíšův pohřeb takto: „Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Árimatie, který, sám také očekával Boží království, a rozhodl se jít k Pilátovi vyžádat si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se, zdali je už mrtev. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil plátno, sňal tělo, zavinul je do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále a před vchodem do hrobky přivalil kámen " (Mk 15, 42-46). Očitý svědek apoštol Jan ještě doplňuje líčení dalšími podrobnostmi: „Dostavil se tam také Nikodém, ten který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli je s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak je to u židi) zvykem. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v tě zahradě nová hrobka, kde ještě nikdo nebyl pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a ta hrobka byla v blízkosti. " ( Jan 19, 39-42).


V obou zprávách evangelistů je jasně naznačeno, že na pohřeb nezbývalo mnoho času, nejvýše tři hodiny. Zvuk trub z chrámového ochozu třikrát oznamoval konec pátečního dne. Při prvním troubení se mělo skončit s prací na polích. Při druhém se ve městě zavíraly dílny a obchody. Při třetím se odstranilo všechno nádobí z ohnišť a byly rozsvíceny lampy. Další trojí troubeni = po vyjití hvězd - oznamovalo již počátek sobotního klidu.


K získání Pilátova svoleni bylo zapotřebí asi hodiny času. Mimoto musel Josef z Árimatie ještě před svátečním uzavřením obchodů koupit plátno k zabalení těla. Měl však k ruce i Nikodéma, který zase obstaral nezbytné aromatické látky užívaní při pohřbu.


Podle starých tradic zesnulému nejdříve uzavřely oči a ústa, tělo se umylo, pak se pomazalo vonnými látkami, které je měly chránit před rychlým rozkladem. Dále byly mrtvému ostříhány vlasy a poté byl zabalen do bílého lněného plátna a obličej mu byl zakryt rouškou (sudárium). Celý pak byl zahalen do dalšího velkého plátna a nakonec omotán pruhy látky (obvazy). Po povrchu takto upraveného mrtvého se ještě nasypaly další vonné látky a v jeho blízkosti se pálilo kadidlo.


V případě Ježíše Krista, který předčasně skonal za hradbami na popraviští, nemohly být definitivně vykonány všechny obřadnosti pro nedostatek času. Vytažení hřebů a sejmutí Kristova těla s kříže si vyžádalo asi půl hodiny. Bezduché tělo Páně nebylo vůbec omyto a patrně hned bez průtahů odneseno ke hrobu, který je od Golgoty vzdálen asi čtyři minuty chůze. Byla to rodinná hrobka, kterou si dal vytesat ve skále Josef z Arimatie. Pozůstávala ze dvou jeskyněk. V každé z nich byla kamenná lavice, určená pro uložení zesnulého. Vchod dc hrobky byl okrouhlý a uzavíral se velikým kulatým kamenem, který se povaloval na vchod. Pravděpodobně už pro přenášení Kristova těla bylo použito nejen plátěných pruhů, ale i pohřebního plátna. Tento styk mrtvého těla s plátnem do něho vtiskl časově první otisky. Apoštol Jan výrazně poznamenává, že Ježíšovo tělo bylo zavinuto do „plátna s vonnými věcmi", jak je u židů ve zvyku pohřbívat. To jsou dva typické znaky židovského způsobu pohřbívání. Pro nedostatek času i proto, že na Golgotě nebyla voda, nemohlo být Ježíšovo tělo před pohřbením důkladně umyto. Voda by však navždy smyla všechny stopy krve, které vepsaly Kristovo utrpení budoucím věkům do Turinského plátna. Poněvadž je vyrobeno ze lnu. absorbovalo výborně všechny tekutiny, proto jsou otisky mrtvého těla tak věrné a jasné. Podle tradice Kristovo mrtvé tělo pak bylo položeno do kamenného výklenku v přední jeskyňce hrobky, zatímco na kamenné lavici v druhé komůrce bylo plátno napuštěno a posypáno směsí myrhy a aloe. Byly to pryskyřice s ostrou aromatickou vůni. Podle Janovy zprávy přinesl Nikodém kolem 30 kilogramů myrhy a aloe. Pryskyřice bylo použito jak k posypání těla, tak i k vysypání hrobového prostoru. Tím byla dána základní podmínka k vytvoření sépiově hnědých negativních otisků těla, které vznikly oxidaci aloe. Teprve pak Kristovo tělo bylo přeneseno do zadní jeskyňky a položeno na velké lněné plátno předem připravené. Druhou polovinou plátna bylo tělo přikryto. Není vyloučeno, že přímo na obličej byla položena rouška (sudárium). Byla zhotovena z velmi jemné, průsvitné tkaniny, která nezabránila vytvoření otisku obličeje na velkém plátně (syndónu). Takto zahalené tělo pak bylo ještě ovinuto asi čtyřmi pruhy látky, které způsobily, že plátno lépe přilnulo k tělu. Někdo z přítomných ještě jemně přitlačil plátno na tělo, zvláště na údy a na hruď. Z tohoto důvodu jsou otisky jmenovaných částí těla i zaschlé krve tak jasné a zřetelné. Pohřební plátno přiléhalo ke Kristovu tělu, avšak ne zase tak zcela těsně, poněvadž v tom případě by byly obrysy zkresleny. Tím bylo dočasné pohřbení v rychlosti ukončeno a kulatý kámen přivalen na vchod do hrobky.

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.