RSS kanály

 
 
 
Tvář pekla PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Pátek, 06. duben 2007

Jak jednoduše při Vyznání víry říkame: "Sestoupil do pekel." Ale co to znamená ve skutečnosti?

Katolická církev hrozila ve středověku všem hříšníkům peklem, jehož ďábelská krutost ale měla spíše pozemské než nadpozemské parametry. Ve středověkých dobových představách bylo peklo technickým vybavením srovnatelné se zařízením inkvizičních tribunálů. Inkvizitoři, ale i ďáblové používali skřipec, mučení ohněm, rozpálená lůžka, rozžhavené židle, kotle s vroucí vodou a tak podobně. Rozdíl by pouze v tom, ze inkviziční torturu vydrželo tělo smrtelníka pouze několik minut či hodin, zatímco torturu pekelnou musela lidská duše absolvovat stovky i tisíce let. Předpoklad však byl správný, mrtvý hříšník přišel do pekla už bez tělesné schránky a jeho nesmrtelná duše nemohla a ani nesměla pekelným mučením zaniknout.
Později byla církev ve svém líčení pekla smířlivější a z taktických důvodů abstraktnější. Každý hříšník si měl dopřát představu pekla podle vlastní fantazie. A jak je tomu dnes? Dnes už katolická církev ke způsobu placení lidské duše za hříchy z pozemského života mlčí. Nikdo si nedovede představit, kde a jak se uskutečňuje odměňování a trestání nesmrtelných lidských duší, nikdo tedy neví, jak například vypadá vchod do nebe a jakými tapetami je vyzdoben předpokoj pro kádrování duší v pekle…


Moody, Reinhoid, bratři Smithové, paní Curosawová a dnes už desítky dalších amatérských i profesionálních výzkumníků písemně vylíčili vlastní nebe převyprávěné zážitky tisíců osob, jejichž duše se málem už odebraly na věčnost, ale v posledním okamžiku se vrátily a vstoupily nazpět do svých umírajících či téměř už mrtvých těl. Čtenáři na celém světě tak získali obraz reality, v níž se lidská duše vymaňuje z mrtvého či umírajícího těla, vstupuje do takového nebo onakého prostoru, setkává se tady se zemřelými příbuznými a známými, sytí se absolutním, a přesto blaženým poznáním a ve většině případů se zde naplňuje vjemy, jež jsou v pozemské terminologii synonymem rozkoše. Rozkoše takové úrovně, že mnozí ti, kteří se vracejí nazpět do svých zmírajících fyzických schránek, svého návratu litují. Stovky osob, jež vyprávěly, co zažily, když vstupovaly do absolutna, si byly jisté, že stojí před branami ráje, protože nastupující a prohlubující se blaženství jim nedávalo šanci myslet si něco jiného.


Woodstoker (1990) provedl v tomto ohledu zajímavý výzkum. Zkoumal osobnostní anamnézy těch, kdož se vrátili z blaženého absolutna, tedy z předpokoje ráje. Provedl však svoje zkoumání v ohledech, o nichž Moody a jeho následovníci vůbec neuvažovali. Zajímalo ho totiž, zda si ti, kteří stanuli před branami ráje, svůj pobyt v nebi vůbec zasloužili z hlediska obecné mravní či křesťanské věrouky. Woodstoker zjistil, že někteří ze stovek navrátilců z onoho světa byli nenapravitelní hříšníci, kteří se v pozemském životě provinili i hrdelními zločiny, a z hlediska mínění výchovných kurátorů je ani předchozí dlouhodobý trest odnětí svobody nepřivedl na cestu dobra, takže zůstali ve svých duších nenapravitelnými lumpy s trvalým sklonem k páchání zla na svých bližních.


A přesto i tito morální výlupci a někdy dokonce málem utrženci od šibenice stáli frontu před branami "moodovskeho" ráje a prožívali zde věčné poznání a blaženství! Ani jeden z těchto objektivně nenapravitelných bezbožníků a kriminálníků, jimž byla jakákoli víra cizí, se tedy nedostal do "předpeklí", ale výhradně jen do "předrájí". Znamená to, že všichni jsme na tom z hlediska posmrtného placení účtů stejně? Všichni se tedy po smrti sejdeme na jediném blaženém nástupišti k věčnosti?
Není tomu tak. Woodstoker to popírá s tím, že shora jmenovaní autoři byli ve svých výzkumech nedůslední, a sám pak popisuje několik případů kalvárií lidských duší, které se po opuštění svých tělesných schránek ocitly před branami jistého druhu pekla, odkud se pak no hodné chvíli vrátily do svých fyzických slupek s povinností dál žít pozemský život. Tito lidé však na rozdíl od těch, kteří klepali na bránu věčného blaženství, se do svých těl vrátili s radostí, protože věčné utrpení, které jen letmo okusili a kterým měli pykat za pozemské hříchy, bylo naprosto nesnesitelné. Ano, v první chvíli se jejich vysvobozeným duším zdálo, že to nebude o nic horší než na zemi, jenže pak přišlo ono pravé peklo…


Woodstoker dokumentuje několik svědectví, jež mají jedno společné a jednoznačně stvrzují, že každý z nás bude po smrti nucen zaplatit za svoje hříchy. Ne snad oním typickým pobytem v podzemních žárovištích, kde rohatí čertíci přikládají pod kotel, v němž úpí lidské dušičky, přesto však prožitkem hrůz a utrpení, jež nemá v našem světě a v pozemském životě obdoby…
Woodstoker uvádí dvanáct případů nepochybných hříšníků, kteří se nakonec po klinické smrti do svých tělesných schránek vrátili a mohli podat svědectví o tom, co je v předpeklí potkalo.
Zbývá ještě specifikovat, co Woodstoker (Columbia University Press 1991) míní pod pojmem hříšník. Woodstokerův pojem hříchu a hříšníka je nesmírně široký a obsahuje na stovky položek. Pro zdokumentování tohoto případu však uvedu jen některé z nich:

  • Lačnost po majetku a tělesných požitcích s vědomím, že je získáváme za cenu utrpení jiných…
  • Vědomé ubližování živým tvorům, zejména dětem, starým lidem, postiženým.
  • Utrpení, jež způsobujeme bezmocným zvířatům…
  • Nesmiřitelnost vůči nepřátelům, neschopnost odpouštět a neochota přiznat chybu…
  • Závist,nedostatek velkomyslnosti, neschopnost soucitu, neochota pomoci potřebným…
  • Absence výčitek svědomí za spáchané zlo…
  • Vědomé plýtvání tím, čeho se jiným nedostává…


Woodstokerovy "hříchy" jsou pojmově poněkud odlišné od těch, o nichž po staletí hovořila církev, nicméně mají přibližně stejný obsah, protože dobro a zlo má od příchodu člověka na zemi málem stejné kontury. V obecné terminologii dobra a zla totiž nelze vymyslet nic nového, to jen základní a věčné pojmy lze modeměji a tudíž srozumitelněji formulovat.
Woodstoker uvádí životní příběh a následně krátký vstup do posmrtného života odpudivého zločince Johna Randalla, který byl odsouzen k trestu smrti v Londýně v roce 1799 za rozsáhlé loupeže a četné vraždy. Na Randalla se jako ušitý vztahoval Woodstokerův pojem hříšník. Woodstoker ovšem zdůrazňuje, že ten, kdo je svým založením hříšníkem, má v sobě téměř vždycky málem všechny hříšné nectnosti. Myslí tím tedy ono posvátné naplnění souvztažnosti, doložené tisíciletým výrokem: "Kdo lže, ten také krade…"


Randall byl popraven 13. srpna tak, že ho za východu slunce oběsili na ráhnu. Po třiceti minutách konstatoval přítomný ranhojič, že visící tělo je bezpečně mrtvé. Odsouzenec byl sňat ze šibenice a uložen do rakve. Rakev byla převezena do vězeňské kaple. Páter Thomas sem o desáté vstoupil s úmyslem pomodlit se za popraveného, aby nešťastník mohl být neprodleně pohřben. Když Thomas procházel okolo mrtvého, zdálo se mu, že se v Randallově obličeji pohnul sval. Kněz tedy přistoupil blíže a zalapal po dechu. Zpozoroval další známky života v tváři popraveného. Běžel tedy do sakristie a přinesl odtud zrcátko. Ano, bylo tomu tak, Randall žil!
Když popraveného za půl či tři čtvrtě hodiny přivedli k vědomí, Randall vyslovil prostou větu: "Myslel jsem, že jsem v pekle!
Po krátkém zotavení vylíčil Randall kněžskému kolegiu svoje "posmrtné" prožitky. Páter Thomas publikoval v roce 1801 se souhlasem canterburského arcibiskupa kratičký spisek Před branami pekla, v němž vylíčil zejména zkušenosti z krátkého posmrtného života, jak je popsal John Randall. Ten byl sice nedokonale popraven a vězeňská správa se dlouho odhodlávala k tomu, aby to zopakovala poněkud důsledněji, jenže tahanice o to, zda popravu opakovat či ne, trvaly tak dlouho, až britský panovník Jiří III. udělil Randallovi milost, protože svědectví, které podle králova názoru podal John Randall, vykoupilo dostatečně jeho vinu. Randall potom zemřel pokojnou smrtí ve věznici v roce 1812.


Co však Randall prožil poté, co se mu smyčka zadrhla okolo krku? Páter Thomas to zaznamenal slovo od slova:
Už jsem necítil bolest, posledním fyzickým pocitem byla pachuť krve u ústech. Pak se něco ve mně oddělilo od mého těla a vyskočilo to ven jako bublina vzduchu na vodní hladinu. Neměl jsem tělo, ale pořád jsem to byl já. Vzpomněl jsem si na matku.
Hle!
Viděl jsem sám sebe, jak visím na šibenici, a nepocítil jsem vůči sobě žádnou lítost, jako by ani nešlo o mne! Pod šibenicí se modlil kněz, který mi sotva před minutou dal políbit kříž, nalevo od něho stál kat v černém kabátě, před ním soudní rada a čtyři strážní a úředník z věznice, oni svědkové mého konce. Podoba matky zmizela a z mého nitra se vytrácelo to, čím jsem po celý život žil. Mizely vzpomínky a obličeje známých, ale kdybych chtěl, tak by se to všechno ke mně vrátilo. Zprvu jsem měl tento dojem. Ale já nechtěl vzpomínat, a tak vzpomínky a můj pozemský osud mizely navždy.


Nechtěl jsem vzpomínat ani na dětství či činy, jichž jsem se dopustil jako dospělý, a tak se to všechno jednoduše vytrácelo. Prostor mé mysli se však přesto zaplňoval novými pocity. Zprvu docela příjemnými, protože je provázelo očekávání. Pak se však moje dojmy začaly prudce zhoršovat. Zmocňovaly se mě podivné výčitky či spíše úzkost. Měl jsem dojem klesání a současně pocit ubývání, jako by se moje duše zmenšovala a smršťovala. Nic příjemného to nebylo. Jakási změť strachu a úzkosti se ke mně prudce blížila. Myslel jsem si, že to za chvíli pomine. Už jsem se těšil na tu úlevu. Jenže ono všechno to nepříjemné narůstalo, hrozivě se zesilovalo.
Co jsem si s tím měl počít? Jímala mě hrůza. Jenomže z čeho? To jsem netušiL. Už jsem neviděl šibenici a ty, co se okolo ní modlili za spásu mé duše. Propadal jsem se do slepoty, brodil jsem se u ní jako v těžkém olovu. Ani teplo, ani zima, ani světlo, ani tma. Vůbec nic. Dovedete si představit ono hrozné „vůbec nic"? Strašlivá nejistota. Chtěl jsem, aby se do mé mysli vrátily původní obrazy matky a šibenice s modlícími se, ale už to nešlo. Cesta.zpátky nevedla. Nedokázal jsem se vymanit z hrozivé nicoty. Během života jsem někdy míval hrozitánský strach a často mě jímal děs. Co jsem však cítil v tuto chvíli, to se nedá popsat. Živý člověk si z děsu uleví například výkřikem, pokusí se utéci, bojuje, snaží se vymanit z hrozné situace nebo se jednoduše z děsu prospí. Jenže zde to nebylo možné. Bezmocnost, ta mě odevšad pevně zavalovala! Odevšad se na mě valila podivná hmota, pohlcovala mě. Nic jsem neviděl a neslyšel, a přesto jsem byl naplněn stále silnějšími pocity hrůzy. Klesal jsem hlouběji. Čím níže, tím hůře. Žádný čas, žádný pocit trvání. Vše to však bylo neskonale věčné, ale přesto se ještě překotně zhoršující. Kdybych byl pořád člověkem, zabil bych se v první vteřině, abych tomu unikl, tady to však nepřicházelo v úvahu. Bylo třeba otevřít svoje uvědomování zesilující se hrůze. Pak mi došlo, že sestupuji do věčnosti a budu do ní padat celá staletí a tisíciletí, a pocity hrůzy a děsu se tudíž budou stupňovat. Lze něco takového vůbec připustit? Lze si představit, že se něco, co se nedá vydržet, bude stupňovat donekonečna?


Lze, pokud se navždy ocitnete v pekle. Peklo, to je právě ono klesání dolů, do bezmezné hrůzy a věčného zoufalství. Jinak nic konkrétního, vždyť i tvář ďábla by přinesla útěchu, vždyť i z tohoto zpodobnění zla by bylo možno čerpat aspoň malou naději. Zde však žádné naděje nebylo. Když sílí beznaděj, máte k tomu ještě navíc pocit provinění, který jsem nikdy předtím nepoznal.
Hrůza je milníkem, v němž se odděluje peklo od ráje..
John Randall se však posléze vydal na zpáteční cestu, protože kat neodvedl dobrou práci a nezlomil mu vaz, nýbrž jej toliko přidusil.
Spatřil opět svou šibenici a uviděl, jak jeho tělo snímají a ukládají do rakve. Byl navýsost šťasten, že se může vrátit nazpět a opustit peklo, jehož hrůzu si podle jeho slov žádný smrtelník nedokáže představit do chvíle, než přistoupí k jeho branám. Když jsem se vracel, moje duše plakala štěstím a úlevou, dodal Randall.


Páter Thomas si byl za nějaký čas zcela jist, že následný třináctiletý Randalluv pobyt ve vězení učinil z hříšníka kajícníka, který si nakonec po skutečné a definitivní smrti vysloužil slávu nebeskou.

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.