RSS kanály

 
 
 
Postoj katolické církve k věcnému záměru zákona PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Sobota, 02. únor 2008

Na konferenci  31.1.2008 v Praze o Narovnání vztahu mezi církví a státem zazněl  příspěvek Mons. Jana Graubnera , který  předkládáme.


Věcný návrh zákona o Narovnání vztahu mezi církví a státem považuji ze strany Římskokatolické církve za přijatelný kompromis.

Co nás vedlo ke vstřícnosti?

Dlouhodobé neřešení zatěžovalo církev, která ztrácela energii handrkováním se státními úřady o peníze na provoz a nemohla se plně věnovat svému poslání. Byli jsme lživě osočováni, že žijeme z peněz daňových poplatníků, ačkoliv stát mohl mít z našeho majetku větší výnosy, než nám dával, takže jsme byli ve skutečnosti jeho sponzory. Blokační paragrafy budily napětí v obcích, v nichž žijí naši věřící. Ve veřejném mínění se živila proticírkevní atmosféra stavěná na ubohé závisti. Stálé oddalování spravedlivého řešení ubližuje společnosti, která si zvykla na nespravedlnost jako něco normálního. Není nám jedno, že jsme považováni za národ zlodějů a tunelářů, který směřuje k vymření v blahobytu a bez naděje. Jsme součástí národa a pracujeme pro něj.  Proto jsme chtěli maximálně usnadnit restituční řešení, aby mohlo dojít k nápravě historických křivd, a bylo možné začít pracovat na uzdravení vztahu našich občanů k majetku a ke spravedlnosti, bez níž nejde budovat skutečný mír a spokojenost, nelze mít ani skutečnou naději.

 

V čem jsme ustoupili?

1. Žádáme jen částečnou náhradu některých majetkových křivd.

Nenahrazují se soukromá a veřejná patronátní práva, příjmy z náboženských fondů, nevypořádává se zchátralost a tzv. vnitřní zadluženost kostelů a církevních objektů z důvodu záměrně nedostatečného „hospodářského zabezpečení státem“ v letech 1948 – 1989, nenahrazuje se znehodnocení majetku, který bude vydáván, ani se nevypořádávají výnosy, které od roku 1948 až dosud plynuly do státního rozpočtu z původního církevního majetku (zvláště z lesní a zemědělské půdy).

2. Naturální restituce je jen pro řeholní řády, kongregace a kněžská společenství, protože hospodářská činnost podstatně patří k životu některých klasických řádů. Zmenšil se ovšem počet osob povinných majetek vydávat, takže většina ženských řeholí nedostane vlastně nic, protože téměř devadesát procent jejich bývalého majetku dnes není v rukou státu. (Především budovy. Většina převedena v rozporu s blokačním paragrafem.) Diecéze se spokojí s finanční náhradou.

3. Finanční náhradu nedostaneme hned, zatímco stát získá plné právo hospodaření s většinou majetku od okamžiku účinnosti zákona, se zbytkem za pár měsíců. Jsme povinni dát státu půjčku na šedesát let. Vezmeme-li v úvahu, že od rozpadu Rakousko-Uherska u nás žádný stát šedesát let nevydržel, víme, že na sebe bereme obrovské riziko. Navíc někteří politici straší, že při jejich nástupu k moci, novelou zákona vše změní, nebo nabourávají současnou dohodu poukazem na případná lepší řešení, ke kterým však zase nemusí dojít. Proto žádáme řešení nejen zákonem, ale i smluvní závazek státu.

Druhé riziko se týká inflace. Vzhledem k tak významnému ústupku vůči státu je z povahy věci nezbytné, aby finanční náhrada byla úročena alespoň tak, jak jsou úročeny půjčky státu od veřejnosti (státní dluhopisy). Přijali jsme tedy úročení po 60 let fixním úrokem ve výši 4,85% ročně, kterým jsou úročeny státní dluhopisy vydané v září 2007 s dobou splatnosti 50 let. (Pro názornost je možné srovnat např. kupní sílu 1.000,-Kčs před 60 lety a kupní sílu 1.000,-Kč dnes. Komu se zdá úrok vysoký, ať si všimne inflace za poslední měsíc, která dokonce stanovený úrok přesahuje. Nedostaneme vlastně víc než těch 83 miliard, ale rozdělených v čase, a proto je ono číslo za 60 let vyšší. Dalo by se věc postavit i jinak. Před 60 lety byl majetek vzat za náhradu, která nebyla vyplacena, jen opakovaně odsouvána. Jestli dnes má dojít k proplacení, měli bychom přičíst úroky za zdržení. Pak už dnes šlo o sumu daleko vyšší, i kdybychom odečetli ty státní dotace, které mohly být náhradou.)

4. Přechodné období není jedno. Doznívající subvence je stanovena na dobu 20 let, zatímco vyplacení náhrady bude trvat 60 let.

5. Římskokatolická církev se velkoryse rozdělila se všemi dalšími 16 církvemi a náboženskými společnostmi, které jsou nyní placeny státem, o finanční náhradu za svůj vlastní majetek, protože chceme být solidární. Chceme, aby nikdo nemohl mít pocit ukřivděnosti od katolické církve, a aby bylo možné společně pracovat pro naši vlast. (Zatímco podle zabaveného majetku by měli právo asi na 1-2 %, dostanou 17%.)

 

Co církev získá?

Větší svobodu a hospodářskou nezávislost na státu, zároveň také větší odpovědnost. Povzbuzuje-li církev k zodpovědnosti druhé, je namístě, aby se o totéž snažila sama. Získáme část majetku, která sice neumožní činnost v takovém rozsahu, jako tomu bylo před komunismem, ale umožní skromný nový začátek.

 

Co oceňujeme na vládní straně?

Odvahu k rozhodnému řešení dlouhodobě odkládaného problému a konstruktivní přístup k jednání.

           

Co podle nás získá stát?

Zbaví se zátěže neřešeného problému a nálepky zloděje žijícího z krádeže. Nemůže totiž stačit odsouzení zločinů komunistického režimu, pokud se pokračuje v zločinné činnosti. Stát získá možnost prakticky okamžitě volně nakládat s velkým majetkem, který bude splácet po 60 let. Pomůže obcím k rozvoji a umožní získání dotací z Evropské unie. Stát a obce z prodeje získaného církevního majetku a dotací z EU, o které by jinak přišly, protože je tlačí termín roku 2013, mohou získat víc, než stát zaplatí církvím. Stát se zbaví zákonné povinnosti hospodářského zabezpečení církví, když zruší zákon č. 218/1949 Sb., a to dokonce se souhlasem všech 17 zúčastněných církví a náboženských společností, jejichž shoda je událostí historicky mimořádnou.

 

Co od státu očekáváme i v budoucnosti?

Spolupráci ve prospěch národa. Církve jsou tvořeny zdejšími občany a jde o největší a nejvýznamnější organizace v zemi, které se angažují pro dobro lidu především v oblasti duchovní. Protože však u žádného živého člověka nelze oddělovat ducha od hmoty, je jejich činnost přínosná pro každou oblast lidské činnosti. Církve jsou připraveny i nadále sloužit společnosti výchovou k duchovním a mravním hodnotám, bez nichž nemá budoucnost ani demokracie, která je jen metodou vládnutí  a není schopná vychovávat občany k hodnotám, na nichž sama stojí. Viděl bych jako tragické, kdyby si i nadále naše společnost představovala, že může mít budoucnost i bez náboženství. Nebude-li Evropa křesťanská, bude muslimská, ale bez náboženství nebude. Pak ovšem nemůže počítat ani s demokracií.

Statisticky je možné sledovat jak v oblastech většího působení církví je méně negativních jevů jako jsou drogy, rozvody, kriminalita, které pak stát stojí velké peníze. Podpora činností církví v těchto oblastech by státu ušetřila mnoho výdajů.

Za zmínku stojí i péče o církevní památky, které nejen tvoří obrovské a charakteristické kulturní dědictví národa, ale je také turistickým magnetem a velkým zdrojem příjmů, ovšem pro jiné, než ty, kteří památky vytvářejí a o ně pečují.

Zmínit mohu i sociální a vzdělávací činnost církví ve školství a v Charitě, která je největším poskytovatelem sociálních služeb z nevládních organizací. Nemá však rovné postavení, protože dotace rozdělují kraje, které jsou současně zřizovateli svých zařízení sociálních i školských. I tady platí známé pořekadlo: Bližší košile, nežli kabát. Dále už jen zmíním službu církví v armádě a ve věznicích.

Očekávám tedy, že stát, který si uvědomuje například význam včel pro tvorbu krajiny a proto podporuje včelaře, ocení i užitečnost církví pro společnost a bude rozvíjet vzájemnou spolupráci, na kterou se z naší strany těšíme.

 

Mons. Jan Graubner, předseda ČBK


 

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.