RSS kanály

 
 
 
Svědomí - Tomáš Špidlík PDF Tisk E-mail
Napsal P. Petr Hofírek   
Pátek, 25. únor 2005

Myšlenka k 3. neděli postní/A

Nikdo není prorokem ve své vlasti: Je přesto jeden, kterého každý ve vlasti svého srdce respektuje: svědomí. Potřebujeme jiného proroka?

„Svědomí“, řekl svatý Antonín Paduánský, „nám zůstalo po dědičném hříchu jako Boží zástupce; i kdyby všechno dobro vymřelo, bude ještě napomínat.“ Není proto podle sv. Ambrože větší radosti na světě než klidné svědomí.

Často jsme slýchali v oslavných řečech, že ten nebo onen myslitel měl odvahu bojovat za práva vlastního svědomí i proti církevní autoritě. Ať už tomu bylo ve spletitých historických okolnostech jakkoliv, i dnes se leckdy věřícím zdá, jako by víra omezovala jejich vnitřní svobodu a dusila jejich vlastní přesvědčení. Ptají se pak: „Smím se řídit svým vlastním svědomím, nebo se musím podřídit tomu, co učí víra?“

V odpovědi na tuto otázku není možné zaváhat. Nejenom že smíme, ale musíme vždy a všude jednat podle svého svědomí. Jinak bychom popřeli všechno, co o svědomí věříme. Je-li to hlas Boží v nás, jak bychom mohli dát přednost hlasu jinému, zvenčí.

Námitka však předpokládá, že jsou svědomí a víra jaksi zásadně v rozporu. Jako by hlas svědomí vycházel z jasného osobního poznání, a pravdy víry jako by se mi ukládaly proti vlastnímu přesvědčení. Zapomíná se přitom, že tzv. vlastní přesvědčení je problém po stránce psychologické velmi obtížný.

I nejobyčejnější jistota denního života se zakládá na jakési víře. Nemáme tu v úmyslu rozvádět Kantovu kritiku poznání, ani důkazy starých skeptiků nebo moderních idealistů. Vyjádříme problém jenom přirovnáním, které bývá v populární filosofické literatuře. Sedím ve věži bez oken, ale jsem spojen se světem několika telefonními linkami. Od rána do večera zvoní telefon a dostávám zprávy ze světa, takže mám úplný obraz o tom, co se venku děje. Jednoho dne mě však napadne pochybnost: „Co když jsou ty zprávy falešné? Možná venku mimo věž není vůbec nic, a já jsem si vytvořil obraz města a přátel!“

Telefonní linky jsou mé smysly. Můj rozum je ve věži. Uvažuje jenom o tom, co mu smysly přinesou. Ale co když smysly klamou? Mám v hlavě obraz, ideu o světě, o Bohu, o lidech. Odpovídá ten vnitřní obraz skutečnosti venku? Člověk z lidu, kterému jsou cizí kritické problémy filozofie, o tom nepochybuje, prostě věří, že tomu tak je. Věří smyslům, věří svému poznání. Bez této víry by vůbec nemohl žít.

Existenci této víry nemohou popřít ani kritičtí filosofové. Ti se jenom ptají, dá-li se tato slepá víra nějak ospravedlnit. Ti, kteří nechtěli zůstat v pochybnostech a tápání, došli psychologickou analýzou našeho poznání k podivuhodnému závěru. Když myslíme a mluvíme, tvoříme věty. Ukážeme na vnější předmět a řekneme: „To je strom.“ Aniž o tom víme, spojujeme tu dvě různé oblasti, obrazy myšlení a vnější skutečnost. Toto spojení by nebylo možné a bylo by logicky pochybné, kdyby někde neexistovala jednota obou oblastí, kdyby nebyl Bůh, ve kterém myšlení není obraz skutečnosti, ale sama skutečnost.

I moderní filosofie, která vyšle z Kantova skepticismu, tedy došla k přesvědčení, že základ všeho poznání může být jenom v Bohu. Už z této příliš stručné psychologické analýzy je zřejmé, jak nesmyslné by bylo klást proti sobě víru v Boha a lidské poznání.

Naším úmyslem však není řešit tu filosofické problémy. Podívejme se na otázku docela prakticky. Normální člověk, který žije a zápasí o svůj denní chléb, se naučí dívat na všecko kolem sebe rozumně. Životní zkušenost jej naučí, že není dobré přijímat bez ověření to, co se píše a říká. Má tento svůj rozumný postoj odhodit v okamžiku, kdy se začíná učit katechismus? Má říci, že něco jiného je žít rozumně, a něco jiného je věřit? V náboženství jsme se naučili, že je jeden Bůh ve třech osobách, že se Boží Syn vtělil na zemi, že se na oltáři chléb promění v tělo Kristovo. Přesvědčit se o tom nemůžeme. Je rozumné tomu všemu věřit?

Dostojevský kdesi krásně poukázal na to, jak velký je rozdíl mezi rozumářstvím, tj. racionalismem a rozumným postojem k životu. Rozumář nechce připustit, že by mohlo existovat něco jiného než to, co se dá vlastním rozumem dokázat. Proto je pro rozumáře svět úžasně malý a ohraničený. Není to vesmír, ale jenom jakési skleněné akvárium. Naopak rozumný člověk ví, že jeho vlastní rozum je úžasně omezený, že existuje mnoho věcí, kterým nerozumí a o jejichž existenci ani neví.

Kromě toho si rozumný člověk uvědomuje, že i to, co ví, mu není vždycky rozumově tak jasné jako jednoduchý počtářský úkon. A přece si je jist svým jednáním. Vedle rozumové úvahy máme také intuici, přímé poznání, a máme jasný hlas svědomí, který nás neochvějně přesvědčí o tom, že lhát je špatné, i kdybychom se tisíci spekulacemi chtěli sami přesvědčit o opaku.

Svědomí nám diktuje: Dělej dobře a varuj se zlého! Přitom nám však i ukazuje, co je dobré a co je zlé, a to takovým jasným a podivným způsobem, že by bylo krajně nerozumné jeho hlasu neposlouchat. Oblast svědomí je mravní. Svědomí neřeší úkoly matematiky, zeměpisu, filosofie. Říká nám však, jak smýšlet a jednat. Oblast mravní a náboženská však jsou nerozlučně spojeny. Cítíme tedy souhlas nebo naopak osten svědomí v našem poměru k Bohu. Náš poměr k Bohu pak je náboženství a víra.

Nemohu sice dokázat rozumovými důvody pravdu o nejsvětější Trojici ani o svátosti oltářní. Hlas svědomí mi však jasně říká, že je dobré uvěřit tomu, co učí církev, že je chvályhodné ji poslechnout, a naopak, že bych se dopustil zlého skutku odhozením víry. Poslechnout hlasu svědomí a jednat dobře pak je vždycky velmi rozumné.

Není tedy náboženské vyznání jakýsi slepý „skok do tmy“, ale důstojný lidský skutek a rozumný, proto dává vnitřní klid a zadostiučinění. Obojí, i hlas svědomí, i víra, pocházejí od Boha. Proto se navzájem posilují. Svědomí mě vede k víře a víra očišťuje a zjemňuje svědomí. Co je proti slovu Božímu, je i proti svědomí. Obojí je nedokonalý odlesk poznání Božího, které je totožné se skutečností. Proto i rozum získává životem z víry a podle hlasu svědomí.

„Pravda,“ píše Lacordaire, „je předmět a praživot mysli. Spravedlnost je předmět a život svědomí. Svědomí předchází pravdu evangelia, jako vychází jitřenka před sluncem.“

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.