RSS kanály

 
 
 
Pašije očima lékaře I. PDF Tisk E-mail
Napsal P. Jan Mach   
Čtvrtek, 29. březen 2007

Jak se dívá na utrpení Ježíše Krista lékař? Vstupte s námi do šestidílné meditace utrpení Kristova

V Getsemanské zahradě 


Ježíšovo utrpení začalo dávno před tím, než byl zatčen v Getsemanské zahradě. První zmínku najdeme u evangelisty Lukáše, který líčí, jak se Ježíš v úzkosti z nastávajícího utrpení večer v Getsemanské zahradě úpěnlivě modlil: „Otče, chceš-li, vezmi ode mne tento kalich, avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň! „(Lk 22,42). Tato úzkost vyplývala z Kristova lidství. Právě v této chvíli zdánlivé nečinnosti a strastiplného očekávání příštích událostí Ježíšova božská přirozenost mu zjevila takové množství nejrůznějšího utrpení, že jeho lidská stránka byla záplavou těchto strašných představ přímo zahrnuta a takřka rozdrcena. Ostatně kdo by neznal z vlastní zkušenosti nejtrapnější okamžiky před jakýmkoliv rozhodujícím činem v životě „než to začne“. V té chvíli uvolněná fantazie může naplňovat mysl všemi možnými představami obav, strachu, nepříznivých kombinací a podobně. A ty jsou právě těmi největšími mučidly.


V takové situaci se trpící člověk může v pamětí vrátit do minulosti a přidat k přítomné bolesti všechna svá minulá utrpení a strhnout je na sebe. Nahromadění všech předchozích útrap splyne v jeden mohutný úder a intenzita bolesti se tak zmnohonásobí. Navíc rozum může pohlížet i do strastiplné budoucnosti a tím ovlivňovat přítomnost. Sahá do dosud nejistých budoucích dnů a ještě z nich stahuje na sebe všechnu agónii, o níž si živě představuje, že na něj čeká, a tak ji vrší na bolest, kterou v tom okamžiku pociťuje.


Evangelista Lukáš píše, že Ježíš „upadl do smrtelných úzkostí“. Tím chtěl pravděpodobně vyjádřit, že předem zakoušel těžké umírání, které způsobilo kruté nervové otřesy, neboť při umírání je lidským údělem děs z příznaků blížící se smrti. V této naprosté opuštěnosti je i od svých nejmilejších učedníků, kteří nevydrželi bdít s Pánem aspoň hodinu, v nejkritičtější chvíli dolehly na Kristovu lidskou přirozenost příznaky nejtrpčí smrti mimořádně těžkým způsobem. Avšak mnohem víc než fyzická bolest převládalo v jeho mysli psychické utrpení z mravního zla, ze hříchů lidstva. Kristus ovšem trpěl i přirozenou hrůzou ze smrti, neboť měl lidskou přirozenost. Vulgární strach tohoto druhu však nebyl příčinou jeho agónie. Spíše to byla tíže tajemství zloby a hříchů světa, která mu ležela na srdci. Kristus kromě lidského rozumu vlastnil současně i nekonečný intelekt Boha, který zná všechny věci a vidí před sebou i minulost a budoucnost jako přítomnost.


To vše ovlivnilo Kristovu lidskou přirozenost tak silně, že „ upadl do smrtelných úzkosti a modlil se ještě vroucněji. A jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,43-44). Krvavý pot (hematoidrosis) je úkaz velmi vzácný, byl však lékaři zjištěn, pozorován a popsán. V takových krutých chvílích víásečnicemi potních žlázek mohou prostupovat dokonce červené krvinky.


Kristův krvavý pot nasvědčuje tomu, že v těchto nejbolestnějších chvílích se octl v těsném styku s nejkrutější bolestnou smrtí, kterou napřed jasně viděl a prožíval do nejmenších podrobností. Nebyl však zdrcen těmito děsivými představami, nýbrž jeho nadlidsky silná vůle se dovedla ještě povznést k nebeskému Otci nejíntenzívnější modlitbou, do jehož rozhodnutí se plně odevzdával. Proto neztratil ani v nejmenším vládu nad sebou a svými smysly. Jakmile však tato trpná nečinnost příchodem zrádce Jidáše přestala a nastal rychlý spád dalších událostí, zůstává Kristus absolutním pánem každého svého slova i gesta. Nejkrutější muka kříže snáší pak s takovou duševní silou, s klidem i převahou, že pod křížem vynucuje jeho chování obdiv u samotného popravčího setníka. Tedy pouze v době vyčkávání a opuštěnosti lidská přirozenost si vynutila svou daň, ale jakmile Pán zůstal při veškerém pro nás nepředstavitelném utrpení nejstatečnějším ze statečných.


Evangelista Marek zcela právem zaznamenává, že Ježíš v Getsemanské zahradě „se začal lekat a pociťovat úzkost“ a svěřuje se učedníkům, že „smutno je jeho duši až k smrti“ (Mk 14,33-34) Předně to byly nejživější představy každého záchvatu bolesti z utrpělých ran, prožívání všech tělesných a duševních úzkostí a muk, které jej bezprostředně očekávaly a jež si plně uvědomoval. Takové utrpení bylo téměř několik hodin napřed skutečně prožívanou smrtí. Jeho duši zaplavilo celé moře nejstrašnějších duševních útrap, jaké mohou dolehnout na člověka, když prožívá naprosté ztroskotání svého životního díla, když nadto celá jeho Činnost i bytost je co nejkrutěji zhanobena, vysmívána, potupena a to právě vlastními lidmi, pro které se nejvíc obětoval; zkrátka když člověk v nejhlubší duchovní opuštěnosti od Boha souhrou okolností je doslovně potřen a takřka rozdupán na prach. Vedle těchto vlastních utrpení viděl Kristus i utrpení všech údů mystického těla - Církve jím založené od jejího počátku až do skonání světa. Kristus takto Čistě lidsky trpící stává se proto zcela blízkým nám, kteří rovněž prožíváme představy a útrapy stínů smrti.

 

Po bičování
 


Ježíšova zranění způsobená bičováním jsou zřejmá z evangelií: „ Tehdy Pilát vzal Ježíše a dal ho zbičovat“ (Jan 19,1). „Zbičuj ho, vojíne!“ zněl úsečně krátký, ale krutý rozkaz. Nemáme ani potuchy, kolik krutosti je obsaženo v těchto málo slovech. Tehdejší spisovatelé se o něm vyslovuji jen s největší hrůzou.


Podle římského práva dělo se bičování na veřejném místě u sloupu asi 70 cm vysokého. Pravidelně předcházelo smrt křižem, jindy to byl trest samostatný nebo mohl být náhradou za ztrátu hrdla. Potrestání provádělo obyčejně šest silných vojínů, zvlášť vycvičených k tomuto úkolu. Odsouzený býval obnažen a přivázán za ruce a kotníky ke sloupu tak, aby jeho záda byla ohnuta. Římský občan měl výsadu, že byl bičován liktorskými pruty. Neříman byl bičován zvláštním nástrojem zvaným ťflagallumŤ. Byly to silné důtky s mnoha řemínky, zatíženými kovovými kuličkami nebo též háčky z ostrých ovčích nožních kostí. Zatímco u Židů bylo bičování omezeno na 39 ran, nebylo u Římanů omezeno žádným číslem, nýbrž pouze zdáním bičujících nebo odolností bičovaného.


Bičovaný byl považován - zvláště když propadl hrdlem - za člověka zbaveného všech ohledů lidskosti, za pouhou mátohu, o niž se zákon již více nestaral. Jeho tělo bylo volně vydáno všanc jakémukoliv běsnění. Ve skutečnosti pak zbičovaný Člověk římským způsobem byl změněn v lidského netvora, vzbuzujícího odpor a hrůzu. Prvními ranami zmodral krk, záda, paže, boky i stehna. Pak stékaly již krvavé potůčky a naskakovaly zduřelé krevní podlitiny. Potom pomalu vznikaly trhliny kůže i svalů a praskaly krevní cévy, takže odevšad prýštila krev. Napřed bylo tělo bičováno zezadu, pak také zepředu přes obličej a hrudník, přes břicho i stehna. Okolostojící se Často třásli hrůzou, když viděli, jak byli trestaní ranami bičů rozdrásáni až do kostí a mnohým bylo vidět i vnitřnosti. Posléze se bičovaný stával hromádkou zkrvaveného masa, poněvadž byl celý znetvořen. Nejčastěji dodýchal pod ranami a zaplatil bičování životem.


Ježíšovo bičování však nebylo provedením rozsudku smrti - i když nejedná oběť později na jeho následky zemřela - ani nemělo sloužit za prostředek k vynucenému doznání. Mělo být pouze trestem, přestože římský prokurátor Pilát uznal Ježíše nevinným a bičováním chtěl uklidnit Židy.


To potvrzuje i způsob bičování, jak je zřejmý z tzv. ťTurínského plátnaŤ, o němž se odedávna tvrdilo, že do něj bylo v hrobě zabaleno Ježíšovo mrtvé tělo, a že jsou na něm jeho otisky. Rány jsou pravidelně seřazené a způsobili je pravděpodobně dva kati: jeden vedl údery zprava a druhý zleva. K bičování nedošlo až během cesty na Kalvárii. Určit počet ran však není snadné, neboť ne všechny zanechaly na plátně viditelné stopy. Není též jasné, jakých důtek bylo přesně použito, kolik měly bičíků a zda bičíky měly na konci tři nebo více ostrých úlomků ovčích kostí. Skutečností však je, že tyto úlomky ostře prorážely kůži a působily krvácení. Proto se odhady pohybují mezi 40 a 120 údery. Bylo použito nikoliv židovského způsobu bičování, nýbrž římského. Římané však někdy bičovali až do omdlení. Použití důtek s ostrými kůstkami je důkazem, že bičovaný nebyl římským občanem, kteří směli být mrskáni nanejvýš metlami.


Nejen geometrická přesnost, s jakou byly rány zasazovány, ale i způsob bičování ukazuje, že jím neměla být způsobena smrt, za kterou by se katané museli zodpovídat před soudem. Ačkoli celé tělo je pokryto ranami, zkušení římští vojáci se vyhnuli na hrudi pouze té části, kde je v mezihrudí uloženo srdce se svým obalem - osrdečníkem. Zranění této částí těla by totiž podle shodného úsudku odborníků bylo bývalo nutně přivodilo traumatický zánět srdečníku s výpotkem a smrt. Tradice hovoří o tom, že Kristus byl během bičování přivázán k nízkému sloupu. Zdá se však, že otisky na plátně v jedné částí bičování ukazují, že Kristus měl i zdvižené ruce.


K bičování došlo na Velký pátek asi v deset hodin ráno. Po úzkostech prožitých v probdělé noci, po útěku apoštolů, zapření Petrově a Jidášově sebevraždě, po potupném soudu před veleradou, provázeném fyzickým násilím, po slyšení u Piláta a Heroda, Ježíš začal nyní prožívat intenzivní fyzickou bolest, způsobenou bičováním. Bolest, pro niž sami Římané nazvali důtky ťstrašlivýmiŤ. Značná ztráta krve musela nutně Krista přivést ke konci fyzických sil. Ale ani tehdy, když Pilát takto potrestal Člověka, jehož sám uznal za nevinného, a ač tento strašný trest mu měl navrátit svobodu, Pilát své slovo nedodržel. Jakoby nestačil jeden kompromis, byl ochoten i k druhému. Vydal Ježíše Židům, aby byl ukřižován.


Z toho, co bylo vylíčeno, dobře nyní porozumíme, proč musel Šimon Kyrénský zachránit situaci svou pomocí při nesení kříže za odsouzeným Ježíšem. Chápeme i Spasitelovy pády pod těžkým břemenem, stejně jako jeho brzkou smrt na tomto popravním nástroji, která by překvapila i samotného Piláta. Je přímo obdivuhodné jak přesně a barvitě je zachycena Mesiášova smrt v předpovědích starozákonních Písem!

 
< Předch.   Další >
 
© 2017 Děkanát Prostějov
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.